Vážený pane Hromas,
Neznáme se sice osobně (tady mám černého Petra já), ale čím dál tím víc nabývám dojmu, že mě vnímáte jako nepřítele, alespoň co se týče mých názorů (přiznávám, někdy i ostřejších) a to mě docela mrzí. Myslím si naopak, že máme spoustu zcela identických pohledů na mnoho věcí, jsme ve stejné generační skupině, jenom jaksi jako bychom hovořili každý jinou řečí.
Tak pěkně po pořádku.
„Mám za to, že přidaná hodnota každého člověka spočívá v jeho určité pokoře a soudnosti“.
Naprosto souhlasím a je to i můj názor.
…“vysvětlete prosím význam slova objektivně ve větě, „vůči lidem, kteří si dovolí vyjádřit objektivně nesouhlasné stanovisko“.
Pokud někdo diskutujíce v nějakém konkrétním sporu použije věcné argumenty k odmítnutí určitého stavu nebo situace, které pochopí vícero lidí a druhá strana se tváří, že neexistují, jelikož na ně nemá příslušné protiargumenty, pak si dovolím tvrdit, že se jedná o objektivní nesouhlasné stanovisko prvního, protože zde existuje věcný důkaz. Je to stejné, jako je subjektivní vnímání např. venkovní teploty a proti tomu je objektivní údaj kalibrovaného teploměru. Takže tvrzení zima jako na Sibiři či horko jako v pekle jsou nekonkrétní subjektivní údaje a hlavně každým interpretovány odlišně.
„Pokud Vám totiž naprosto chybí u státních úředníků vstřícnost, nestrannost, objektivita a porozumění, nemůže to být náhodou i tím, že mnohé nesouhlasné stanovisko je prezentováno jako jediné objektivní“ .
Zde rozhodně nemám na mysli státního úředníka jako takového, moje výtka směřovala do nejvyššího patra vedení naší radnice (patro rozuměj hierarchicky, ne stavebně!!!) a to konkrétně směrem
k p. starostovi a jeho nejbližšího okolí. Bohužel moje mínění o těchto lidech zůstává stále stejné – přetvářka, lež a autokratické metody. Možná to je tím, že jim nepřikyvuji. Černá je černá a ne bílá, kruh není čtverec - to jsou objektivní stanoviska.
Znám naštěstí spoustu státních úředníků, kteří jsou lidé na svých místech, velice si vážím jejich práce a odbornosti i profesionality. Mají moji velkou úctu.
„Věřím Vám, že si dokážete sednout ke stolu s oponentem, nicméně máte za to, že je tomu i naopak?“
Jedinec, který má jasno ve svých názorech, nemluví „dvojí řečí“ (což bohužel učili naši generaci – tohle nikde neříkej) je připraven vyslechnout i jemu případně nepříjemné věci a má čisté svědomí, je připraven zasednout k debatě s podobně připraveným protějškem. Někdo, kdo je ješitný, sleduje osobní prospěch či zájem do takovéto konfrontace nepůjde.
„Podle mých zkušeností, jen málokterý politik by přijal Vámi nadefinované důsledky pochybení, o okamžitém zjednání nápravy nemluvě“.
A to je právě to špatné, pozůstatek starého myšlení a pocit „nadřazenosti“ velké většiny našich politiků od těch komunálních až po ty „nahoře“. Neujasňují si stále, že tam jsou pro nás a ne pro svůj osobní prospěch. Jejich úspěšná práce pro společnost jim může v druhé řadě i přinést nějaký osobní profit ať ve formě morální (ocenění) tak i materiální (různé prestižní posty v oborech, kterým rozumí).
Je to stejné, jako v každém jiném pracovním uplatnění.
Není to sice úplně ideální, ale žijeme v tržní společnosti (kterou jsme si sami zvolili) a proto pracujeme za peníze nikoliv, jak to je bohužel běžné pro peníze. Tam je zakopaný pes. Kdo pracuje za peníze odvádí většinou velmi dobrou práci, která mu v druhé rovině přinese i úspěch a tím i další hmotné výhody. Kdo však pracuje pro peníze práci odvádí aby se neřeklo tak akorát, s tím ovšem nepřichází ocenění dle jeho představ, práci v druhé rovině pak odvádí ještě nedbaleji a tak se systém hroutí. Příklad dobrého a špatného např. řemeslníka, zaměstnance, lékaře nebo právníka – je to stejné. První neví kam dřív skočit a druhý se lamentuje, že není vytížený.
„Politika není o vyrovnávání účtů a osobních křivdách, ale o správě věcí veřejných ve prospěch co nejširší občanské společnosti“.
Pokud politik, nebo vedoucí pracovník nepracuje s „čistým účtem“ neřeší i drobné křivdy, jeho věrohodnost a autorita klesá, ztrácí podporu čím dál tím větší ho okruhu svých „podřízených“
a tím i zázemí pro svoji další činnost. Toto se pak obráží na prospěchu celé společnosti neboť takovéto společenství z důvodu nespokojenosti nepracuje jak by mělo, resp. někdy se stává úplně nefunkční. Viz totalitní systémy, diktatury atp., kde hraničním důsledkem jsou násilné akty (terorismus) nebo poslední fáze – občanská válka. Důvody můžou být nejen sociální, ekonomické, etnické ale i náboženské. Jiskrou, která vše zažehne je pak neřešená, narůstající frustrace…
A že je to katastrofický scénář, který se nás netýká? ZATÍM!
Máme přeci dost příkladů blízkých i vzdálenějších: Ex Jugoslávie, Ukrajina, nepokoje ve Francii, Španělsko-Baskicko, Severní Irsko, nepokoje v USA ….Sýrie, střední Afrika, Izrael vs. Palestina, Afganistan, Iran, Irak…
Ještě je to málo?
Takže SLUNCE V DUŠI A VŠEM !!!
Ernesto Malafarina starší.