Co se do zpravodaje nevešlo
Text Bohuslava Kacálka o konci druhé světové války. V květnovém zpravodaji byla otištěna pouze část textu. Celý text je uveden zde. Pro zájemce je možné vyzvednout si vytištěný text v TIC Železný Brod.
KONEC DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY VIDĚNÝ OČIMA MALÉHO CHLAPCE
Do školy jsem začal chodit 1. září 1942. Byla to doba pro český národ snad nejtěžší. Doba krátce po atentátu na zastupujícího protektora Reynharda Heydricha, krátce po tom, co byli vyvražděni všichni muži obce Lidice a všichni obyvatelé, včetně žen a dětí, obce Ležáky. Toto jsme my, tehdy šestiletí, nechápali, o tom jsem se dozvídal až později. Byla to doba, kdy nacisté byli na vrcholu moci a kdy v Africe postupovali k L Alameinu a v Sovětském Svazu se drali ku Stalingradu a k Volze.
Při cestě do školy jsme museli překračovat velká bílá V, což znamenalo VIKTORIA = vítězství. Bylo to namalováno na všech ulicích, na náměstích dokonce třikrát za sebou a na všech plakátech to bylo ještě rozvedeno jako velké vítězství Velkoněmecké říše na všech frontách.
My děti jsme si však žily svými dětskými radostmi a starostmi.
Mým prvním učitelem byl učitel František Balatka. Vzpomínám na to, jak se jednou při vyučování otevřely dveře a řídící Patočková ho vyvolala ven. Viděli jsme, že za ní stojí dva muži v kožených pláštích a mimoděk jsme vytušili, že se děje něco zlého. Tehdy našeho učitele poprvé zatkli, ale z tohoto zatčení se ještě po čase vrátil domů. Avšak zpátky do třídy se již vrátit nemohl, protože učit už nesměl. Zaměstnal ho tehdy sklářský podnikatel Nejedlo na Pelechově a František Balatka nadále tajně pracoval v odboji. Později jsem se dozvěděl, že po dvou letech byl zatčen znovu a těsně před koncem války v koncentračním táboře zahynul.
Za války byly drasticky sníženy příděly potravin pro české obyvatele. Pamatuji si, jak lidé začali všude ve velkém chovat králíky, kozy, kachny, slepice a husy a jak pracně museli pro toto zvířectvo shánět krmení. Tehdy se velmi častou příčinou sousedských sporů stával i malý kousek posekané trávy na hranicích pozemků.
Domácí zvířata byla chována všude, kde to bylo jen trochu možné. Dokonce lidé bez dvorků či zahrádek, například v činžovních domech, chovali zvířectvo třeba v koupelnách. Na Trávníkách, kde jsme bydleli, bývalo tehdy asi 150 koz a více než 3000 králíků. Kachen a husí bylo také velké množství. Ty bylo obvyklé šiškovat a na podzim pak zabít. Husí játra a domácí paštika bývaly největší tehdejší pochoutkou.
Příděly potravin byly tak malé, že bez tohoto chovu domácích zvířat by pravděpodobně velká část lidí přežila válku jen za velmi dramatických podmínek.
Mé další vzpomínky z této doby se vážou na to, jak jsem buďto s otcem nebo s matkou chodil dvakrát týdně do Horské Kamenice, na Dlouhý nebo do Bzí k sedlákům pro potraviny. Tehdy bylo zvykem, že rodiče brávali s sebou nedospělé dítě v naději, že v případě, že by byli zadrženi hospodářskou kontrolou nebo četnictvem, se snáz obhájí.
Zvlášť pokud jsme se vraceli pozdě večer, to býval pro mě silný zážitek. Tehdy existovalo velmi přísné zatemnění, že nikde nebyla jediná skulinka světla a já si vzpomínám, jak jsme chodili podzimními temnými ulicemi, kde obloha byla úžasně posetá hvězdami. Tak jako tenkrát, nemůže nyní nikdo hvězdnou oblohu v obydlených oblastech vidět. Tehdy mě taky rodiče učili znát první souhvězdí.
Vzpomínám si, zvlášť když jsem šel s matkou, jak se lekala každé protijdoucí dvojice a jak ji pak uklidnilo, když jsme v ní poznali někoho známého. Velmi často to býval nějaký můj spolužák s rodičem a pochopil jsem, že takhle téměř všichni chodí na přibližně stejné adresy do stejných vesnic.
Zajímavé je také to, jak lidé dokázali neuvěřitelně rychle improvizovat. V té době už nebylo možné koupit nové boty. Ale v létě se objevila možnost, že firma Baťa začala vyrábět dřeváky, složené z několika za sebou jdoucích špalíků svázaných pásky, a tak především všechna děvčata a ženy chodily od jara do podzimu v těchto dřevácích. Zimní boty se nahrazovaly takzvanými Vysockými bačkorami. Ta tradice jejich výroby existovala už dříve ve městečku Vysokém, rychle se rozšířila a tyto bačkory začali šít všichni jen trochu zruční lidé. Na podrážku se používaly kusy kožených transmisí, kterých v Brodě bylo dost, potom se dávala vrstva filcu a horní část bačkory byla z nějakých starých kabátů, ale pak po válce i z německých vojenských uniforem. Takže některé ty válenky zelené barvy, ve kterých děvčata dělala parádu, měly v sobě dírku po kulce, která původního nositele té uniformy buďto zranila nebo usmrtila.
Děti chodily od jara do podzimu bosé. Dokonce i ti z nás, kteří byli lépe situovaní a mohli si ještě boty dovolit, chodili bosi také, snad aby neztratili před námi ostatními tvář.
Tehdy také nacisté již začínali mít nedostatek benzínu pro armádu, tak rázem odstřihli všem českým autodopravcům a vůbec celému civilnímu sektoru příděly benzínu. Vzpomínám si, že během asi čtvrt roku čeští klempíři, zámečníci a automechanici předělali všechna vozidla na dřevoplyn. Na nákladní auta, autobusy (kterých tehdy bylo jen nepatrné množství), ale i na všechny taxíky, sanitní vozy dozadu přidělali kotel, do kterého se sypaly špalíky bukového dřeva, pod kterým řidič nejdříve musel zatopit a asi po hodině přípravy se na dřevoplyn jezdilo. Ta auta, řeklo by se z dnešního pohledu, skoro víc kouřila, než jela. Ale je fakt, že veškerá civilní doprava od začátku roku 1943 již jezdila na dřevoplyn. Jezdila špatně, ale nezbytnou dopravu zajistit dokázala. Bylo to až neuvěřitelné, v jak krátké době si v tísnivé situaci dokázali naši lidé poradit.
Asi o čtvrt roku později, po 23. říjnu 1942, kdy u El Alameinu nastoupili do protiofenzivy Angličané a po 19. listopadu 1942, kdy u Stalingradu nastoupila k zničující ofenzivě armáda Sovětského Svazu, se situace na frontách začala výrazně měnit.
V té době na každém radiopřijímači musela být povinně připevněná červená cedulka s textem: PAMATUJ, ŽE POSLECH ZAHRANIČNÍHO ROZHLASU SE TRESTÁ SMRTÍ. Až později jsem pochopil, že i přes toto varování rodiče každý večer rozhlas poslouchají. Měli jsme tehdy doma na 3 stěnách rozmístěné mapy a po každé takovéto relaci otec posunoval barevné špendlíky tak, jak se začaly pohybovat fronty a jak se o tom ze zahraničního vysílání dozvěděl. Při návštěvách u svých kamarádů jsem zjistil, že mapy s podobnými špendlíčky jsou snad v každé rodině.
Začátkem roku 1943 jsme měli několik poplachových cvičení ve škole. A přibližně od června 1943 začaly být pravidelně vyhlašovány letecké poplachy. My děti jsme to vždy uvítaly, protože vyučování okamžitě končilo a během pár minut musela být celá škola prázdná a my jsme museli utíkat domů. Ze začátku si nevzpomínám, že bychom tady někde letadla viděli. Ale asi o tři měsíce později již asi za půl hodiny po vyhlášení poplachu se i nad Železným Brodem začaly relativně pomalu pohybovat svazy čtyřmotorových bombardovacích letadel. Tehdy ještě bez jakéhokoli ochranného doprovodu, ale nevzpomínám, že by se je na zdejším obzoru vůbec němečtí stíhači pokusili zastavit. O rok později v roce 1944 už nálety byly téměř pravidelné. My školáci jsme na to čekali, kolem 11. hodiny byl vždy vyhlášen poplach a po půl hodině se nad Vrším v dlouhých pravidelných řadách začala pohybovat čtyřmotorová bombardovací letadla Američanů. Trvalo to asi 20 minut, než se přesunula na východ a končila za obzorem nad Hrubou Horkou. O přibližně dvě a půl hodiny později se potom tytéž svazy většinou stejnou stopou vracely zpátky. Perutě udržovaly původní sestavu, takže z prořídlé sestavy se dalo snadno poznat, kolik letadel na zpáteční cestě chybí. O dalších asi 5 měsíců později je začaly doprovázet americké stíhačky s dlouhým doletem, které se jmenovaly Lighting a byly dvoutrupové. Dva trupy končily motorovou gondolou s vrtulí vpředu, ale uprostřed byla malá gondola pro posádku. Ta byla silně vyzbrojená mnoha kulomety a kanóny, které tím, že nemusely střílet okruhem vrtule, měly o mnoho větší kadenci a ty už dokázaly tyto americké bombardéry bezpečně ochránit. Takže poté už nepamatuji, že by při návratu ty svazy byly řidší, než když jsme je viděli letět na východ. Říkalo se tehdy, že Američané si ve vzdušném prostoru Německa dělají, co chtějí.
Způsob života v Železném Brodě byl tehdy značně jiný, než nyní. Lidé potřebovali v těžké době mezi sebou hovořit a ve všech teplejších dnech vycházeli na ulice. Je třeba uvážit, že Brod, bez nynějších panelových domů, měl tehdy hlavně díky záboru pohraničí přibližně stejný počet obyvatel, jako má nyní. Všechny domy a místnosti byly neuvěřitelně přeplněné a také proto není divu, že život se tehdy odehrával na ulici mnohem více, než nyní.
V roce 1944 již obchodníci s uhlím nedostali ani jediný vagón uhlí pro obyvatelstvo. Pokud vím, ještě nějaké uhlí sem ještě chodilo pro průmysl, hlavně pro sklářské mačkáře. Bylo to zdůvodněno tím, že někteří z nich mačkali i tankové průzory nebo snad i nějaké průzory pro ponorky. V druhé polovině roku 1944 byl plyn pouštěn asi už jen čtyři hodiny denně, potom později jen dvě hodiny. Je až kupodivu, že se přitom tady nestalo žádné významné neštěstí.
Na podzim 1944 chodily všechny rodiny v Železném Brodě do blízkých lesů sbírat kdejaké klestí, ale především smrkové šišky. Probíhalo to tak, že matka i s malými dětmi šla o mnoho dřív, celé odpoledne sbírali a dávali do pytlů šišky a večer po práci za nimi přijel otec s trakařem. Potom se v podvečer všichni vraceli, na trakaři naloženo vše, co bylo možné, a ostatní nesli to, co unesli. V podstatě asi 14 měsíců celý Železný Brod topil jenom dřevem z okolních lesů. Každý podvečer šel podél potoka Žernovníku souvislý průvod lidí, kteří toto palivo nesli nebo vezli.
Již v první polovině roku 1944 zabrala německá armáda budovu sklářské školy a dostavovanou budovu soudu, a potom později postupně zabírala řadu dalších budov, včetně školních tříd v chlapecké a dívčí škole. Od prosince 1944 jsme se již neučili. Nejdříve byly vyhlášeny uhelné prázdniny, které byly několikrát prodlužovány. Potom již byla výuka prováděna tak, že jsme si jen jednou týdně chodili pro úkoly na tehdejší staré koupaliště, kde učitelky převzaly vypracované úkoly z minulého týdne a rozdaly úkoly nové. Všichni učitelé již tehdy byli zaměstnáni při budování záseků na obranu města.
Část výuky byla ještě aspoň ze začátku prováděna také na katolické faře a v modlitebně Jednoty bratrské na Brodci. Vzpomínám také, že asi dvakrát bylo nařízené povinné shromáždění v modlitebně Jednoty bratrské na Brodci. Naposledy to bylo 20. dubna 1945, v den Hitlerových narozenin, kdy jsme museli vyslechnout projev o neutuchající víře ve vítězství zbraní Velkoněmecké říše, i když tomu už nevěřil zřejmě ani přednášející inspektor.
15. ledna 1945 východní fronta stála ještě u Varšavy a za Vislou. V ten den však začala velká ofenzíva Sovětské armády, kde přibližně stokilometrovým koridorem pronikli do 2. února až k řece Odře, a tuto, jelikož byla zamrzlá, překročili a na jejím západním břehu vytvořili předmostí. Později tento zpočátku poměrně úzký koridor rozšiřovali na severní straně k Baltickému moři a na jihu směrem ke Krkonoším. Zde v Železném Brodě byla asi od 25. ledna neustále slyšet na severu dělostřelba a bombardování. Pamatuji se, že v kostele cinkaly ozdoby na lustru třeba celou hodinu a doma se občas zaklepala skla v kredenci. Nacisté, kteří měli připravené obranné pozice proti východu, na Slovensku a na východní Moravě, náhle zjistili, že je ohrožuje postup přímo ze severu.
V Železném Brodě byla vyhlášena povinnost přibližně od 20. ledna pro všechny muže pomoc na budování záseků. Ty měly být na všech ulicích a přístupech do města, ale i uvnitř města. Tři nejvýznamnější byly na obou koncích mostu a pod zvonicí mezi skálou a řekou Jizerou. Tyto záseky byly tvořeny mohutnými kmeny stromů, které byly zčásti zakopány do země a nahoře sroubeny podobně jako se dělá roubený dům a byly v plné hmotě vyplněny kamením. Byly stavěny vždy ve dvojicích tak, aby projíždějící vozidlo muselo mezi nimi kličkovat a byly tam zbudovány střílny, za kterými by se mohli obránci bránit. Další zákopy a okopy byly stavěny na nejrůznějších místech na přístupech k městu i uvnitř města. Ty zde stavěli také zajatci, říkalo se, že jsou to Turkestánci. Pravděpodobně jim Němci asi dost důvěřovali, protože na několika pracovištích vždy asi 30 z nich hlídal jenom jeden německý voják. My děti jsme si všimly, že občas některý z Turkestánců něco zazpívá a všichni si kleknou jedním směrem a dotýkají se čelem země. Teprve o mnoho později jsem pochopil, že to zřejmě byli muslimové. Hlídající německý voják se k jejich modlení stavěl zcela netečně.
Mezi těmi, kdo podléhali pracovní povinnosti a stavěli tyto záseky, byli i všichni naši učitelé.
13. února 1945 bylo večer slyšet mimořádně silné bombardování kdesi na západě. Starší lidé tehdy říkali, že je to v Ústí nad Labem. Později se však ukázalo, že to byly Drážďany a jejich bombardování potom pokračovalo ještě další dva dny. V noci byla vidět nad Vrším veliká červená záře od těchto hořících Drážďan.
5. března 1945 Hitler nařídil mobilizaci všech Němců ročníku 1929, to znamená, že tehdy již 15tiletí a starší podléhali odvodům. Zde v Železném Brodě jádro posádky tvořili příslušníci leteckého vojenského ústavu, kteří byli soustředěni především ve sklářské škole. Ve všech dalších školách bylo zřízeno jakési výcvikové a doplňovací středisko, kam byli na výcvik povoláváni tito mimořádně mladí vojáci a na druhé straně také i mimořádně staří, kteří by mohli být již dědové těch nejmladších. Zde v Brodě byli vystrojeni, vyzbrojeni a prodělávali asi 14tidenní výcvik na všech stranách Brodu. Tento výcvik probíhal hlavně ve vápencovém lomě na Brodci, kde byla zřízena střelnice pro střelbu ostrými náboji. Nacistická posádka byla tehdy v Brodě asi 700členná, ale velmi rychle se to střídalo. Po zkráceném výcviku se vždy Brod jedno odpoledne zaplnil německými uniformami, to jim naposledy dali volno a nechali je nakoupit, a druhý den ráno byl Brod téměř od německých uniforem prázdný, s výjimkou té menší posádky ve sklářské škole. Během noci byly přistaveny vlaky na místní nádraží a tito vojáci společně s koňskými zápřahy, které byly na loukách na Poříčí sestavovány zřejmě pro potřebu tahat děla, byli naloženi do vagónů a přes Kořenov byli odesíláni na frontu, která tehdy probíhala již těsně za Krkonošemi. Tato situace, kdy se posádka v Brodě zvětšovala a pak rázem přes noc zase zmenšila jejich odjezdem na frontu, se opakovala do konce války ještě několikrát.
3. května začala v Brodě revoluce a vzpomínám, že jsem zrovna byl na náměstí, když najednou začali všichni obchodníci zamazávat německé nápisy. Když jsem přišel s touto zprávou domů, tak mě potom už do města nepustili a vím, že potom všichni rodiče už drželi děti doma. Rovněž tak od této doby tak asi do 15. května téměř na ulici nevycházely ani ženy. 5. května jsme seděli u oběda, rádio bylo puštěno a nejdřív začalo vysílat běžné zprávy. Vtom bylo vysílání přerušeno, ozval se dramaticky znějící hlas hlasatele: „Voláme české četnictvo, českou policii, přijďte na pomoc rozhlasu, jsou zde vražděni čeští lidé. Vchod z Balbínovy ulice je dosud volný.“ Vzpomínám, že rodiče okamžitě vyběhli říct tuto zprávu všem sousedům. Staršímu bratrovi přikázali, aby zaznamenával všechna hlášení revolučního rozhlasu a tyto záznamy z prvního dne jsem později v otcově kronice našel.
Na průběh revolučních dnů v Železném Brodě přímé osobní vzpomínky nemám, o tom všem jsem se dozvídal teprve později. Zato mám poměrně živou vzpomínku na příjezd Rudé armády 10. května, tedy dva dny po německé kapitulaci. Na náměstí tehdy v poledne přijelo několik aut s vyššími vojenskými důstojníky a po nějakém slavnostním uvítání zase asi o hodinu později odjeli. Ale vlastní armáda, tedy hypomobilní divize, vybavená výhradně koňskými potahy, začala pak přijíždět do Brodu od Hrubé Horky. Část z nich jela po silnici, ale větší část jela přímo kopcem dolů podél hřbitova velkou vozovou cestou přímo na Malé náměstí. My chlapci jsme si tehdy všímali toho, že všechny muniční vozy, ale i všechny vozy s plachtou s označením Červeného kříže a vozy, kde jen ranění leželi na slámě, byly taženy koňmi. Ty vozy neměly špalíkové brzdy jako bylo zvykem tady. Když potřebovali kopcem dolů brzdit, tak do jednoho, dvou nebo všech čtyř kol vrazili klacek a tím zbrzdili kola a koně táhli vlastně vůz i z kopce.
Ta první divize, která přijela do Brodu, byla vybavena výhradně koňskými potahy, teprve o den později přijela nějaká jiná jednotka, která měla několik nákladních automobilů. Utábořili se všichni na hřišti na Poříčí a na přilehlých loukách, kam jsme za nimi chodili a oni nás nechávali na těch poměrně nízkých ukrajinských koních svézt.
Večer ten den jsme byli překvapeni množstvím raket, které na všech stranách na oslavu vítězství stříleli, ale mnohem více mě překvapilo, že auta jezdí najednou s rozsvícenými reflektory, protože dobu, kdy ještě nebylo zatemnění, jsem vůbec nepamatoval.
Ještě v posledních dnech revoluce byla v budově nového soudu zřízena velká ošetřovna Červeného kříže, kam byli přiváženi z koncentračního tábora v Rýnovicích osvobození političtí vězni, převážně Poláci. Pamatuji se, jak jsme jako děti sledovaly, jak tito nesmírně zubožení lidé těžko sestupovali z nákladních aut nebo často museli být vynášeni. Jako dobrovolné ošetřovatelky se tehdy přihlásily mnohé zdejší ženy. Bohužel část těchto osvobozených vězňů, asi 20, se nepodařilo zachránit, přesto, že se jim dostalo vynikající péče.
Jelikož tehdy nebyl žádný benzín a nebylo možno zajistit dopravu jinou, vzpomínám, že vždy čtyři němečtí zajatci, střežení jedním českým vojákem, vynášeli z ošetřovny mrtvé a nosili je kolem našeho domu přes Trávníky na hřbitov. Jednou se stalo, že když vystoupali příkrou uličkou, strážný německým zajatcům dovolil, aby si odpočinuli. Najednou vítr odhrnul prostěradlo, kterým byl mrtvý vězeň přikryt a my děti jsme se zhrozily, jak hrozně vyhublý byl a rozběhli jsme se s tou zprávou domů. Když se ale podobná situace pak opakovala podesáté, popatnácté, tak jsme k tomu zůstávali už neteční a dál jsme si opodál cvrnkali kuličky do důlku. Některé věci děti nemohou pochopit.
Vzpomínám ještě na jinou situaci, kdy rozhlas začal hlásit nekonečně dlouhé seznamy osvobozených politických vězňů, aby jejich příbuzní věděli, že přežili. Mí rodiče se střídali u těchto zpráv a snažili se zaslechnout jméno mého staršího bratrance, který byl v koncentráku v Mauthausenu a jméno jednoho z mých strýců, který byl v nějakém jiném koncentráku. Vím, že když to trvalo pátý, šestý den, již začali ztrácet naději. Ale shodou okolností v době, když jsem byl sám doma a byla vysílána tato relace, jsem obě jména mých příbuzných zaslechl. Když se rodiče vrátili, tak jsem jim to říkal, nechali si to několikrát opakovat a rozběhli se k sousedům s dotazem, jestli snad náhodou někdo jiný to nezaslechl také. Pokud vím, potvrzení této zprávy nezískali a ode mě, tehdy osmiletého, to brali s určitou rezervou. Ale přesto matka napsala okamžitě dva dopisy příbuzným a otec s nimi běžel na nádraží, aby je stihl hodit do poslední vlakové pošty.
Asi za čtrnáct dní se doopravdy tato zpráva o přežití těchto mých dvou příbuzných potvrdila a oni po nějaké delší karanténě, asi za čtvrt roku, se skutečně vrátili domů.
Konec války přinesl novou naději a nový život, v mnoha věcech tak odlišný od všeho, co jsem do té doby znal. Vždyť mírovou dobu jsem vlastně vůbec nepamatoval, protože na počátku války mi byly teprve tři roky.
Řady z nás, kteří ještě osobně pamatují II. světovou válku už dnes hodně prořídly. Tak snad aspoň mé vzpomínky z dětství pomohou dalším generacím pochopit, jak tuto těžkou dobu prožívali obyčejní místní lidé.
Bohuslav Kacálek, 1936-2020, vydání iniciovaly a umožnily dcery.